Uhlíkové obchodování (alias
flexibilní mechanismy, povolenky, či cap and trade) vzniklo jako ústupek
skupiny rozvojových zemí G77 Americe za prosincové noci v hotelu roku 1997
v Kjótu (tak se to alespoň traduje mezi klimatickými veterány). USA slíbily,
že ke Kjótu přistoupí (a sníží emise o -7% do roku 2012 oproti 1990), naproti
tomu se rozvojové státy uvolily, že část snižování (ale jen doplňková!) se může
uskutečnit na jejich půdě, což zlevní celkové náklady. Snížení emisí zainvestované
státem či firmou vygeneruje kredity, které si pak odkoupí vláda vyspělého
státu, aby si záhy toto snížení započítala jako plnění svého cíle. Atmosféra
nezná hranic stejně jako emise skleníkových plynů. Tehdy to znělo celkem
logicky.
Americký zájem na obchodování
s povolenkami na znečištění byl výsledkem
tehdejších, hlavně korporátních zájmů, které potřebovaly novou dohodu umět
prodat doma (jak to nakonec dopadlo s ratifikací Kjóta v USA, to už je jiný
příběh), základem byla zkušenost ze 70. let s omezování SO2 (btw. zpráva FOE dokazuje, že přímou regulací došlo v Evropě k mnohem vyšším snížení SO2). Dnes je ale hlavním obhájcem emisního obchodování Evropská unie, která od
r. 2005 provozuje vlastní systém (tzv. EU ETS) a ten chce ještě dále masivně rozšiřovat.
Dnes, po dvou letech fungování
obchodu v rámci Mechanismu čistého rozvoje (CDM), je registrováno kolem 1
900 projektů, které dohromady sníží přes 350 miliónů tun CO2. Ve zprávě Světové
banky se objevilo číslo 126 miliard USD jako objem uhlíkového trhu v roce
2008 (nutno dodat, že nejde jen o trh CDM, ale také regionální trhy v EU a
v USA, případně transakce s jednotkami AAUs, tj. naše Zelená úsporám).
Byznys se uspokojivě rozbíhá. Živí se na něm spousta konzultantů a banek a
mnohým vládám v průmyslových zemích vytrhává velký trh z paty.
Teď ještě jeden teoretický exkurz
a pak už snesu na hromadu všechny klíčové argumenty. Uhlíkové obchodování,
jeden z ekonomických nástrojů snižování emisí, funguje tak, že se nastaví strop
emisím, který s časem klesá k předem určenému cíli (čímž je
v ideálním případě zaručeno, že dojde ke kýženému environmentálnímu
efektu snížení emisí, ať už jde o CO2 nebo SO2). Emise pod touto křivkou se
potom buď zadarmo, nebo za peníze rozdávají v podobě povolenek
znečišťovatelům. V ideálním případě (tedy když se všechny od začátku
prodávají) je povolenek málo, vytvoří se po nich poptávka a ony postupně
zdražují. Emise snižují ty podniky, které mají mezní náklady na snížení nejnižší,
a tím je zadostiučiněno ekonomické efektivnosti.
Jaké jsou tedy hlavní, a dost možná i fatální problémy
uhlíkového obchodování?
1. Systémy cap and trade neumí snižovat radikálně a rychle, a zřejmě ani nevygeneruje potřebné finance.
Proč si to neříct otevřeně –
snahy o globální snížení emisí skleníkových plynů nejsou ničím jiným pokusem o dohodu mezi klíčovými hráči, že v příštích dekádách provedou
energetickou revoluci a zabrání globální nevratné katastrofě, kterou by byla
klimatická destabilizace. To, jestli se to povede, závisí na dvou proměných – o kolik (se sníží) a jak rychle. Věda je v tomto také celkem
otevřená: buď se křivka zastaví do r. 2015, průmyslové státy do 10 let omezí emise kolem o cca 40% oproti r. 1990 (a rozvojové země významně přispějí), nebo můžeme na 1.5°C zapomenout a
připravit se na všechny dopady (pro představu o nich například česky
v publikaci Odpovědnost bez hranic: Klima a chudoba).
Rozsah toho snížení je tak velký,
že ani současné emisní stropy, ani pouhé nakupování kreditů z rozvojových
zemí jej nemůže pokrýt. Srazit vysoké emise na každého obyvatele vyspělého
státu (kteří s sebou navíc nesou závaží emisí vypuštěných v historii)
znamená hlavně a především radikální změny na domácí půdě – v energetice,
stavitelství, dopravě, a především v životním stylu.
Na ty je potřeba shromáždit a
vyplatit velké množství podpory z veřejných rozpočtů. To se sice liberálním
ekonomům příliš nelíbí, ale nemusí vždy jít o nové peníze. Pro začátek by
stačilo, kdyby se přestala masivně subvencovat fosilní paliva, zdanil se
letecký benzín (a palivo v námořní dopravě). Hned jsme na částkách stovek
miliard USD ročně.
Pokud v systému cap&trade
nejsou povolenky přidělovány v aukci a znečišťující podniky za ně nemusí
platit cenu odpovídající škodě, systém naopak podporuje větší znečištění, nebo
minimálně dává šanci slušně vydělat. Viděli jsme to na přílepku ČEZu, viděli jsme to ale
již loni, kdy ČEZ velkou část svých zisků obdržel jako tzv.
windfall profity, tedy povolenky, které zakalkuloval do ceny jako utopené
náklady, leč za ně nikdy nezaplatil, ale pouze je výhodně prodal. Na globální
úrovni se o zavedení aukcí pokusil norský návrh, podle nějž by státy nedostávaly své
národní alokace emisí jen tak zdarma (jako tomu bylo dosud), ale musely by si
je kupovat (alespoň z části). Peníze by šly do fondu pro rozvojové země,
státy by se musely snažit, platili by znečišťovatelé. Jeden z mála chytrých
finančních návrhů, který se na klimatických jednáních objevil – leč bohužel
zvolna upadá v zapomnění (protože se US a EU z různých důvodů nelíbí).
Solidní emisní trh existuje dnes
zatím jen v rámci EU, která ho zavádí od roku 2005. EU dokonce chce
uhlíkový trh rozšířit na země OECD do r. 2015 (!) a na hlavní rozvojové země (míněna
je hlavně Čína a Indie) do r. 2020 (!!!). Už dnes je jasné, že – za současného
nastavení cíle na minus 20%, možnosti bankingu a kvůli propadu emisí při ekonomické
krizi – evropský systém obchodování nepřinese až do roku 2020 téměř žádné snížení
na území EU. Jedním z důvodů je také značná fluktuace ceny uhlíku, která nezajišťuje
dostatečnou jistotu pro firmy a investory.
Dále tu máme problém, zda vůbec
ke snížení emisí dochází. Offsetový odpustek z Číny či Indie, prostřednictvím
kterého podnik v systému cap&trade pokrývá své emise, nebo kterým si
západní člověk vykoupí svou letenku na eurovíkend, v lepší případě
zajistí, že emisně nula od nuly pojde, v horším případě emise rostou alá
business as usual. Klíčová podmínka tzv. dodatečnosti je totiž až u 2/3
offsetových projektů sporná. Kredity prodávané na trhu mají totiž sloužit jako
finanční podpora projektu snížení emisí, bez níž by se byl býval onen projekt
neuskutečnil. Právě ono „byl býval“ se hodně špatně počítá, a tak se
často stává, že peníze za kredity slouží investorovi jako „finanční přilepšení“,
viz. BBC o Great Carbon Bazaar.
To jsme navíc úplně pominuli problém toho, že řada kreditů z rozvojových zemí
pochází z velmi pochybných projektů, která nesplňují základní ekologická
či sociální kritéria.
Systém cap&trade není globálně vyzkoušený, nyní
by se měl velmi kvapně rozšířit na globální úroveň – výsledek je tedy přinejmenším
nejasný. Máme tu tedy problém s tím, že cap&trade zřejmě dokáže snížit
dost a rychle a ještě zmobilizovat potřebný investiční kapitál (například na
masivní izolace budov).
2. Uhlíkové obchodování je nespravedlivé
Snižování emisí je a bude
levnější v rozvojových zemích, to je fakt. To ale ještě neznamená, že na
ně rozvinuté země mohou přesunout odpovědnost za globální snižování a
udělat si z nich levnou zásobárnu kreditů pro plnění svých právních (a
morálních) závazků, namísto účinného snižování na domácí půdě. Někteří to
nazývají novodobým kolonialismem (či CO2-lonialismem). Rozvinuté státy měly v roce 1990 díky
rozmařilému hospodaření s energií a nevázanému spalování uhlí a ropy
průměrné emise na hlavu kolem 15 tun CO2, zatímco rozvojové země byly na cca 4
tunách. Pokud by v rozvojových zemích mělo jen z poloviny pokrýt
snížení i za průmyslové státy (byť by to evropské, americké, japonské a
kanadské firmy rády zaplatily), v roce 2050 by průmyslově země byly na 8
tunách na hlavu, zatímco rozvojové asi na 1 tuně. Viz také Monbiot na Guardianu. Bez offsetů by se poměr
vyrovnal na cca 2 tunách na hlavu ročně.
Snaha přesunout snižování emisí
do rozvojových zemí znamená zakonzervovat stávající nůžky nespravedlnosti,
odepřít rozvojovým zemím právo na rozvoj a pokračovat v business as usual
v bohaté části světa.
3. Uhlíkový trh může vyvolat novou spekulační
bublinu
Pomineme různé spiklenecké a
konspirační teorie (na nichž věru něco pravdy může být) o tom, že uhlíkové
obchodování vnutili decision-makerům stejné firmy a stejné osoby, kteří byli/jsou
propojeny se systémem sekuritizace rizika, hedge fondů a subprime půjček.
Podíváme-li se na věc selským
rozumem, riziko vzniku spekulační bubliny je evidentní. Předně, snížení emisí v rozvojových
zemích (ale i v těch vyspělých) se dost špatně počítá a dává prostor
jistému kreativnímu účetnictví (viz problém dodatečnosti). Na snížené emise si nemůžeme nijak šáhnout, ani jinak tento statek uchopit, protihodnota kreditu stojí a padá s měřením
či dobrým výpočtem. To je samozřejmě pobídka k podvodu a korupci jak hrom.
Jak bylo zmíněno výše, kvalita kreditů v rozvojových zemích je velmi
různá. Rozvojové země natahují ruce po projektech snižování emisí, byť může jít
o jasné greenwashing typu „částečné zlepšení účinnosti uhelné elektrárny“.
Finanční krize vznikla zejména
kvůli nedostatku dohledu a kvůli nenasytnosti velmi úzké skupiny aktérů obchodujících
s rizikem a jeho přebalováním. Už dnes se na omezeném globálním trhu s kredity
z CDM a několika regionálních trzích živí řada konzultantů, poradenských
firem a obchodníků, kterým vůbec nejde o snížení emisí, ale o zisk vzniklý
nákupem za vhodnou cenu a dobrým prodejem.
Ptala jsem se expertů EU, kterak
chtějí zamezit spekulacím a vzniku finanční bubliny. Vedle krčení ramen a výzvy,
ať jim něco poradíme, byla odpovedí maximální liberalizace trhu s povolenkami.
Závěrem
Existují jiné, lepší postupy, jak
zabránit destabilizaci světového klimatu překročením 1.5°C. Nejsou možná tak
politicky populární, nemusí se líbit firmám, ale mohly by přinést skutečnou
změnu. Jde ale o řešení, která se skutečně snaží adresovat příčiny problému,
nikoliv hledat cesty, jak na klimatických změnách vydělat a dobře využít
rozvojové země. Patří sem: vyšší
uhlíková daň, přísné emisní standardy v průmyslu, energetice a dopravě,
granty financované např. Tobinovou daní z finančních transakcí či
prodávání povolenek, přísné stropy na znečištění a jejich plnění na domácí půdě,
zastavení subvencování fosilních paliv, opatření zaměřená na snižování nadlimitní
spotřeby.
Pokud jste dočetli až sem, upřímná gratulace (a dík). Snad to přispělo k osvětlení problému. Nedostatek informací a ticho, které vznik globálního uhlíkového trhu provází, jsou znepokojující. Během summitu v Kodani sledujme Friends of the Earth a Climate Justice Now!, zajímejme se, ptejme se, zpochybňujme. Hra je stále ještě otevřená…
Další zdroje:
Výborný 10 minutový
film cap&trade: http://storyofstuff.com/capandtrade
Články akademika
Larryho Lohmana z the Corner House: http://www.thecornerhouse.org.uk/subject/climate/
Dřívější zpráva Friends of
the Earth: Dangerous
Distraction
Nová knížka
Carbon Trade Watch: http://www.dhf.uu.se/pdffiler/cc7/cc7_web.pdf