Druhé letošní klimatické zasedání v Bonnu bylo vyjímečné tím, že byl poprvé představen návrh vyjednávacího textu. Padesátistránkový text předsedy shrnoval čtyři oblasti nové dohody plus sdílenou vizi, dle instrukcí Akčního plánu z Bali. Strany vedly politickou a technickou diskuzi o oblasti mitigací (v rozvojových zemích, v rozvinutých státech a v lestnictví), o adaptacích a také o způsobech jejich realizace, tj. technologiích a financování. Po dvoutýdenní diskuzi původní vyjednávací text čtyřikrát nabobtnal. Přestože s ním státy byly víc spokojené, neboť lépe reflektoval jejich návrhy a pozice, nemění to nic na faktu, že se tak text stal ještě méně stravitelným a heterogenním. Poté, co jej Sekretariát a předseda mezi jednáními učeše, se nad tímto textem povedou debaty až do Kodaně.
Cíle stále na hony vzdáleny vědě… v Evropě…
V oblasti snižování emisí, jak středně-, tak dlouhodobému, se názory stran nikterak nepřiblížily. Rozsah redukčních cílů navržený rozvinutými státy se pohybuje zdaleka pod úrovní, kterou věda považuje za minimální pro udržení nárůstu globální teploty v mezích 2°C. Evropský cíl snížit emise o 20% do roku 2020 vypadá celkem důstojně v tomto světle. Podíváme-li se ale podrobněji, zvláště na otázku tzv. horkého vzduchu a množství externích kreditů v klimaticko-energetickém balíčku, Evropa za deset let sníží své domácí emise o bídných 4-5% oproti roku 1990. Stále ještě ani není jasné, co Unie považuje za srovnatelné úsilí ye strany svých protějšků tak, aby byla ochotná se zavázat ke snížení 30%. Avšak i tento cíl se sotva dotýká spodního intervalu popisovaného Panelem IPCC, který říká že rozvinuté státy musí snížit nejméně o -25-40% do r. 2020, chtějí-li udržet nárůst globální teploty v mezích 2°C. Darmo mluvit, ale jsou vědci a solidní práce, kteří říkají, že IPCC odhady jsou ještě dost konzervativní a že 2°C (a tudíž ani odpovídající snížení) nestačí. Naopak EU si myslí, že své offsety (čti levné odpustky) použité na dosažení „ambiciózního cíle“ ještě započítá jako podporu rozvojovým zemím. Dvojí započítávání mrtvých duší nedávno vytanulo v závěrech ministrů financí uprostřed jednání v Bonnu. Tento jednoduchý, ale průhledný trik jde jednoznačně proti ustanovením Rámcové úmluvy uzavřené již v roce 1992.
…a ještě víc v jiných rozvinutých státech…
Abychom ale jenom nekritizovali Evropskou unii, která o sobě tak ráda říká, že je klimatickým lídrem. Z ostatních rozvinutých států přichází bohužel také špatné zprávy. Klimatická obec nedočkavě očekávala, jak se k redukčním závazkům postaví Japonsko. Nakonec si z šesti scénářů vybralo jeden z těch horších – Japonsko chce snížit své domácí emise o -8% do r. 2020, což fakticky znamená snížení pouhých 2% pod současný japonský cíl z Kjóta, kterého beztak vláda dosahuje odkupováním horkého vzduchu od Čechů, Ukrajinců a Poláků.
Nová americká legislativa se chystá na velké 80% snížení do roku 2050, ale střednědobé cíle už pro Ameriku nejsou tak lákavé. Zákon Waxmana a Markeyho počítá se spoustou offsetů. Emise USA by vyvrcholily až v roce 2026, tj. s asi desetiletým zpoždením oproti vědeckým požadavkům.
Řada rozvinutý států jako Švýcarsko či Rusko o svém redukčním cíli stále mlčí. V takovém politickém rozložení se souhrnný cíl pro všechny rozvinuté státy Přílohy 1 nepodařilo dohodnout. Důsledkem mizerných cílů a slabé politické vůle rozvojové státy stále se cítí zklamány a nervózně se strachují o tempo vyjednání. Redukční cíle stojí totiž na samém začátku jakékoliv debaty o škále a množství financování potřebného na adaptace i rozvoj a přesun technologií. Proto rozvojové státy i nevládní organizace požadují, aby rozvinuté státy závazně snížily nejméně o 40% do r. 2020 oproti roku 1990, a chápou tento závazek jako začátek jakýchkoliv dalších vážnějších jednání o požadavcích na rozvojové země.
Prubířským kamenem jsou peníze
Také financování je oblast, která může podstatně ovlivnit průběh a úspěch dohody. Rozvinuté státy dosud nebyly schopny přijít s žádnou rozumnou nabídkou veřejné podpory rozvojovým zemím. Zranitelné národy, včetně malých ostrovních států a nejméně rozvinutých zemí, neustále slyší, že soukromý sektor a uhlíkový trh budou hrát hlavní a důležitou roli a doručí většinu potřebných financí. To sice může být pravda, ale bez jasných veřejných záruk a pobídek pro soukromý sektor to nikdy nemůže fungovat. Existují také země a regiony, jako právě nejméně rozvinuté země (tj. většina Afriky), kde naděje na rozmach soukromého trhu je nízká, už z důvodů nedostatku kupní síly. Proto nevládní organizace požadují garanci nejméně 110 miliard Eur ročně z veřejných zdrojů, které zajistí adaptační potřeby rozvojových zemí a přispějí k zastavení odlesňování, rozšíření čisté energie a technologickému vývoji. Na Evropskou unii z toho připadá třetinový podíl (tj. 35 miliard Eur ročně). Není to ale tolik, jak se zdá – v poměru k množství globálního GDP, k záchranným balíčkům ve finanční krizi, ani ve srovnání se ztrátami na životech a na přírodním bohatství. Dokonce i přepočet na jednoho Evropana není nikterak drastický – odčinění současného klimatického dluhu, který evropské země historicky způsobily – by každého Evropana týdně stálo obnos ve výši jedné jízdenky na metro. To možná došlo i finančních expertům v pracovní skupině pod Radou Ecofin, kteří podobnou částku uvedli ve své červnové zprávě. Odkaz na globální sumu z veřejných rozpočtů se bohužel ale přes filtr konzervativních ministrů nedostal. Kdyby Unie přiznala množství veřejné podpory v závěrech Rady, na jednání v Bonnu by to mělo velký (a pozitivní) dopad.
Vrátíme-li se na začátek úkolu ověřit, kde si mezinárodní klima stojí, když Kodaň je za dveřmi, výhledy nejsou nikterak optimistické. Yvo de Boer a další vysocí představitelé si začínají uvědomovat, že detailní a vše pokrývající dohoda v Kodani koncem tohoto roku bude nemožná. Podle nich se spíše blížíme k jakémusi rámci, jehož detaily se budou dojednávat posléze. Prvním a hlavním úkolem však zůstává zajistit pevnost a konzistenci tohoto rámce. Na tom totiž závisí přírodní rovnováha globálních ekosystémů i životy a důstojnost miliónů lidí.
(Anglicky) psáno pro Heinrich Boell Stiftung Praha a ifiwatchnet.org.