Přestože se
předseda pracovní skupiny zřejmě snažil zahrnout i tu nejmenší připomínku, či
návrh, Súdán na zahajovacím plenárním zasedání opět vyjadřuje nespokojenost –
jak s textem, tak s dalším postupem, jak o něm jednat. Napadnout text
a prohlásit o něm, že není vyvážený, či objektivní, představuje
v diplomatických kruzích OSN způsob, jak zpomalit či oddálit diskuzi o
tomto textu – předseda totiž musí získat plnou podporu a souhlas stran, aby
mohla jednání pokročit dále.
Připomeňme jen, o
co tu jde. Změny klimatu pozorují vědci už notnou řádku desetiletí, v roce
1992 za tím účelem státy světa uzavřely Úmluvu, která měla poskytnou rámec pro
ochranu klimatu před stoupajícími skleníkovými plyny. Později schválený
protokol z Kjóta dal Úmluvě zuby závazkem snížení emisí ve výši -5% pro vyspělé
státy do r. 2012. V roce 2007 ovšem přichází čtvrtá hodnotící zpráva
Mezivládního panelu pro změny klimatu a po ní další zprávy respektovaných
vědeckých autorit – nejenže skleníkové plyny neklesají, ale raketově stoupají.
Pro udržení více
či méně stálého klimatu – či jinak – abychom nepřekročili bod destabilizace
celoplanetárního klimatického systému, jsou čísla jasná. Udržet nárůst globální
průměrné teploty v mezích 2°C (z toho 0,8°C už jsme „dosáhli“), což obnáší
vyvrcholení emisí v následující 5-7 letech, -25-40% pokles emisí v
rozvinutém světě oproti r. 1990 během následujících deseti let, do r. 2050
téměř úplnou dekarbonizaci (zbavení závislosti na uhlíku) v „západním“ světě. I
kdyby se všechno povedlo, jak věda požaduje (a někdy jsou její odhady ještě
značně konzervativní), dopady budeme pociťovať všichni, a nejvíc ti
s nejmenší vinou – nejchudší státy světa, ostrovní oblasti, domorodé
národy existenčně spjaté se službami ekosystémů (o tom ale jindy). Není proto
žádné překvapení, že včera generální tajemník OSN Ban Ki-Moon označil změny
klimatu za největší výzvu lidstva.
Od konce roku
2007 státy Rámcové úmluvy (mezi něž patří i USA) domlouvají, jak dnes, za pět
minut dvanáct, konečně naplnit duch
klimatické konvence, tj. „dosáhnout (…) stabilizace koncentrací skleníkových
plynů v atmosféře na úrovni, která by umožnila předejít nebezpečným
důsledkům vzájemného působení lidstva a klimatického systému.“ Jedná se o
kvantitativní i kvalitativní skok od r. 1997- úroveň diskuze tak ale úplně nevypadá.
Jako ilustraci si
uveďme Nový Zéland. Jde o rozvinutou zemi, kde lidé prosperují, netrpí hladem,
či spíš trpí nadměrným dostatkem, čemuž odpovídají i novozélandské emise. Svou
klimatickou politiku zahájil NZ atakem na Tichomořské ostrovy, které obvinil,
že požadují nerealistické závazky a sami nedělají nic. Novozélandská vláda se
tak vysmívá do tváře ostrovních států, které se zvolna potápí do moře. Přitom
Tuvalu chce být do pár let uhlíkově neutrální. Nemuselo by, ale je to jediná
cesta, jak donutit rozvinuté země k akci a sebrat jim z ruky i ten
poslední, byť nejpodpásovější argument.
Nový Zéland dneska také vyhlásil svůj střednědobý redukční závazek
-10-20% pod úroveň roku 1990. I to je výsměch. Jednak je jasné, že rozvinuté
země – kam NZ bezesporu patří – musí snížit o nejméně -40% ke stejnému roku,
jednak si NZ nastavil spoustu podmínek, za kterých se laskavě přikloní
k horní hranici svého cíle. Když bude pořádný uhlíkový trh, když se
pořádně zavážou Číňané a Indové, když všechny rozvinuté státy budou pořádně snižovat…
If if if… Vnucuje se otázka – what if not? To zřejmě Nový Zéland místo do
zelené energie a úspor zainvestuje do elektrického ohrazení svého ostrova proti
uprchlíkům, do jaderných bloků a geneticky modifikovaných ovcí i kukuřice.
Klimatická
jednání jsou hlavně a především otázkou důvěry. Je-li tu někdo jasnou morální
autoritou, jsou to malé ostrovní státy. Naproti tomu rozvinutý svět, Evropskou
unii odsud nevyjímaje, dosud většinou předvádí – trochu drsně nazváno –
ignorantský greenwashing. Dokud nebudou mít rozvojové státy alespoň trochu
pocit, že zájmy jejich miliónů obyvatel a komunit znovu neohrozí ekonomický
egoismus vyspělého světa, mnoho se z místa nepohneme. To, co platí o vztazích mezi lidmi, platí i mezi státy – důvěru je mnohem snadnější zradit než znovu obnovit.