Dnes se jednání nikam moc nepohnula. Pracovní skupina ukončila práci v 5 ráno, plenary nad výsledkem zasedlo večer asi v 21, znovu a dokola diskutovalo procesní otázky, nakonec bylo asi v 23 odloženo na ráno, neboť mnozí vyjednavači už stěží drželi oční víčka. Prý rozvojové státy blokují jednání – malé ostrovní státy znovu a dokola opakují požadavek, aby proces byl transparentní a zahrnoval všechny. Evropská unie a dánské předsednictví naopak zase tlačí na uzavření dohody za každou cenu, tajně konzultuje, není jasné, s kým a co. USA se trochu schovávají a zapomínají, co Obama sliboval a inspiroval, než ho lidé zvolili.
Zdá se mi, že se tu střetávají dva světy a představy o řešení. Ten první je pragmatický, technokraticko-politický. Uznává, že oteplování je problém. Zdůrazňuje, že na řešení se musí podílet všichni, abychom – hlavně prosím na to pozor – nesnížili o tunu emisí víc než ostatní a neohrozily naše ekonomiky carbon leakage („předpokládaný přesun výroby do jiné části světa v důsledku zavedení silnější regulace“). Tento pohled zaujímají téměř všechny evropské státy (možná by se dali vyjmout Holanďani, ale nevím to jistě), Američani ještě mnohem víc, o ostatních vyspělých státech (Kanada, Austrálie) ani nemluvím, Japonci se s novou vládou trochu uklidnili. Když přijde na snižování emisí, nabízejí málo, navíc je to plné děr a účetních triků, zato by rádi svázali rozvojové státy do pevných kazajek. Jsou nenapravitelnými technokratickými optimisty. Když přijde na peníze na adaptace, nastává hluboké ticho, případně pompézně přebalené peníze na rozvoj.
Ale tento pohled představují i některé nevládky (zvlášť z USA). Ty, které se ochotně nechávají zvát na konference uhlíkových lobbistů a vychvalují uhlíkové trhy; ty, které otevřeně podporují zachycování a ukládání uhlíku (Carbon Capture and Storage); ty, které si myslí, že nejlepším způsobem, jak chránit prales je jej rozprodat pomocí kreditů bohatým firmám. Tohle je i kampaň Hopenhagen, placená Coca-Colou a dalšími nadnárodními korporacemi, která zamořila celou Kodaň, aby lidi naočkovala nadějí.
A pak je tu ten druhý pohled – idealistický, lidsko-právní. Klimatickou změnu vnímá jako příležitost (a imperativ) nejen otočit současné sebevražedné vývojové trendy, ale také jako možnost dát prostor pro rozvoj (nikoliv růst!) globálního Jihu, dopřát každému stvoření stejné právo na důstojný (nikoli konzumní) život, garantovat právo na přežití a planetu i budoucím generacím. To předpokládá značné domácí snižování ve vyspělém světa a nemalé veřejné peníze na stole na kompenzaci environmentálního dluhu.
Hnutí za 350 ppm se rozrostlo do neuvěřitelných rozměrů, posbíralo fotky po celém světě, spousta happeningů se konala v Africe, Latinské Americe, v Asii. Hnutí 350.org stojí za malými ostrovními státy, které nechtějí jen tak opouštět své domovy kvůli nenažranosti západu. 350 je hranice, kdy by se snad ještě dalo zabránit rozvratu klimatického systému. Patří sem i Afričani, kteří se do velké míry kryjí i se skupinou nejchudších zemí. V posledních měsících začínají být zoufalí. Jakoby neměli svých stávajících rozvojových problémů dost, ještě je drasticky zhoršují a budou zhoršovat dopady klimatických změn. Už dnes umírá na klimatické změny 300 000 lidí ročně, při každé desetince na teploměru to bude víc. Ten, kdo říká, že hlavním problémem je nadměrný nárůst populace, by si měl nejdřív uvědomit, proč je potřeba mít třeba v Zambii šest dětí – kdyby měla rodina zajištěn přístup k čisté energii, vodě, potravě a skromný příjem, možná by na to nepotřebovala tolik dětí.
Možná idealistický pohled zastávají také Přátelé země – mají milióny podporovatelů, skutečné místní grassroots skupiny, neživí se z peněz korporací. Jejich předsedou je Nnimo Bassey, pohodový a inspirující Afričan, který léta bojuje proti devastující těžbě Shellu v Nigérii. Přátelé země, jako jedni z mála otevřeně odmítají uhlíkové obchodování. Dnes je vykázali z konference – asi byli některým delegátům nepohodlní.
Jsou to ale i ty stovky mladých lidí z celého světa, alternativci a protestující – ti, kteří pokud nemohou dovnitř, snaží se vyjádřit svůj požadavek na stabilní budoucnost po svém, spontánně, možná trochu prudce (dnes vím jenom o snaze přelézt plot a šplhání na auta). Jde především přeci o jejich životy. Policie je za to naprosto neadekvátně zmlátí – chápu to jako obrannou reakci systému, který je ekonomicky, ale hlavně morálně v krizi – snad už nejsme zase v době, kdy se bije za názor? A opravdu, velké korporace, které se zelenou reklamou či greenwashingovou korporátní strategií snaží omýt ruce, či uklidnit spotřebitele, nemají v tomhle pohledu místo – nelze je nijak občansky kontrolovat a ve velkém drancují zdroje, atmosféru i lidská práva v rozvojovém světa (čestným výjimkám omluva), jakkoliv jejich PR oddělení tvrdí opak.
Z tohohle pramení ta patová situace, v které se jednání nachází – střet nenažrané arogance versus práva na život. Vím, že tenhle článek zjednodušuje – je spousta zemí a skupin uprostřed. Asi ani vyjednávání nepomůže a českou delegaci neobměkčí. Ale nemůžu to neříct.