Mě a mojí mámě, která mě sem – přes nesouhlas táty – vzala, se v tom postupujícím davu se otevřel jakýsi bezpečný chodníček, pamatuju si, jak jsem nad sebou slyšela jenom – pozor, je tady dítě!
Vždycky 17. listopadu stejně jako loni 18. prosince vystupují zvlášť silně charaktery, dvě tváře té naší společnosti – na jedné straně ta zapšklá, v křečovitém úšklebku, celá zkroucená věčným trávením a pliváním jedů a zla, obklopená jen nohsledy a zrcadly; na níž z uctivé vzdálenosti, ale zato přímo a rovně hledí tvář sice posmutnělá, zadumaná, ale za to se zvláštní jiskrou naděje a neotřesitelné víry, že to nakonec stejně všechno dobře dopadne, a když ne tady, tak v jiném světě, v jiném čase a prostoru.
Naše země nevzkvétá, řekla tvář kdysi, a bohužel to platí i dnes, kdy už se tak nějak čekalo, doufalo, že už by to konečně mohlo být – ta demokracie, všeho dost, svobody, banánů a moderních aut. Dost zboží sice je, ale jen pro ty, co mají čím zaplatit, pro ty, co se včas a chytře napojili na nějaký zdroj, nějaký kontakt, nějakou instituci, z níž čerpají, jen pro ty, co vyrábí auta, nebo dováží banány. A je čím dál méně pro ty, kteří sice pro někoho pracují a věnují mu většinu svého času, který se jim nedostává, aby se mohli jinak angažovat. A pro ty, co nepracují, většinou ne z důvodu, že by nechtěli, ale protože nemůžou, na ty zbývá z toho koláče čím dál méně, a taky se o nich říká, že to jsou příživníci a zneužívači, i když to ve skutečnosti je ta první skupina, ramenatá chobotnice vysávající systém i všechny lidi v něm.
Ale jak na ní, na chobotnici? Vypadá neporazitelně, ale v každém chapadle je zaseto menší, nebo větší semínko strachu, že někdo něco řekne, zveřejní, odposlechne. A mečem, který odsekává kousky chapadel, delší a kratší, je odvaha, svoboda projevu (dobrá zpráva, té máme zatím dost) a občanská aktivita, nejlépe každého z nás.
Bude to stačit? Tolik naděje pramení z desítek, stovek iniciativ, organizací, skupin, které si nějakého problému všimli a teď se v něm aktivně angažují, navrhují řešení, upozorňují na něj, chobotnici do vlastních pastí lapají. Umořit chobotnici musíme určitě počty, jichž se lekne, i ztropeným hlukem, před nímž není útěku. Ale možná to nebude stačit, možná bychom neměli opakovat stejnou chybu jako v roce ’89 – jsme lepší než oni, sami se znemožnili, v novém systému už se pro ně místo není.
Naopak musíme pojmenovat věci, jak se mají. Kdo kradl (nedokáže vysvětlit, kde k majetku přišel), o tento majetek přijde. Kdo jednou morálce se zprotivil, znovu to udělá, z ostudy má kabát a už nikdy nemůže dostat důvěru. Kdo pošlapal základní principy ústavní, nebo lidskoprávní, bude – v míře svého provinění – potrestán. Musí se soudit přísněji, důkladněji, odvážněji. Všecko to státní úředničení se musí zjednodušit a zprůhlednit, aby bylo vždy jasné, pro koho určeno, komu slouží a kolik stojí. A každý, kdo si troufne nabídnout se nám, voličům, by měl nabízet kvalitu života, solidaritu mezi lidmi a efektivní službu. A my, svrchovaný lid a jediný zdroj moci, budeme vybírat mezi různými cestami, jak si tyto hodnoty zajistit. Pak budeme moct říct: „Zemský ráj to na pohled!“