Reklama
 
Blog | Kateřina Husová

Nobela za mír pro Obamu: pár slov na obhajobu

Akt norského výrobu si i od Respektu vysloužil "pozdvižené kritické obočí", jak se v novinářském žargonu udělení Nobelovy ceny míru prezidentu Obamovi ujalo. Prezident není v úřadě ještě ani rok, nic moc nedokázal, Izraelci se s Palestinou neusmířili, v odzbrojení zatím velké sliby, ale trvá to moc dlouho a vůbec, bylo tam spoustu lepších kandidátů.



Ve světle
klimatickém, v jakém je psán tento blog, to rozhodnutí možná chápu.
Nobelova cenu míru je politická věc, subjektivně posuzovaná na základě dobového
kontextu. Bylo to takhle u mnoha předchozích delegátů, které vyznamenali norští
komitéti (opravdu by mně zajímalo, jak se rozhodují). Naopak u některých – jako
třeba u Václava Havla – bohužel se nenašel onen vhodný historický okamžik,
který by korunovalo mezinárodní vyznamenání za zásluhy. U Havla se zřejmě ten
moment propásl.

Před dvěma lety
stejné ocenění získal Al Gore a Mezivládní panel pro změny klimatu. Tenkrát to
– nejen v české kotlině – vyvolalo nejen pozdvižené obočí, ale spíš
pohrdání. IPCC, nu dobrá, když je teď to klima tak mediálně sexy, ale Al Gore,
to si snad dělají legraci! Za propagandistický snímek, plný 13 „scientific
inaccuracies“ – to už je trochu příliš.

Logiku Norů ale
chápu. Jako jeden z mála národů vypadají, že pochopili, co skutečně
znamená, když někdo varuje před klimatickými změnami. Zánik života na zemi (v
podobě, v jaké funguje dnes). Nepředvídatelné pozitivní vazby globálního
ekosystému. Největší problém, jakému lidstvo kdy čelilo. Tak se to ostatně
pokusil představit ve svém – pravda – 
poněkud americky angažovaném dokumentu Nepříjemná pravda (Inconvenient
Truth) i víceprezident Al Gore. Název byl možná více výstižné přirovnání než
všechny ty grafy a křivky v celém filmu.

Reklama

Jsme ve stavu
planetární nouze a čelíme vyhynutí – potřebujeme ambiciózní dohodu v Kodani,
tak by se dalo shrnout poselství, které kudy jezdí, tudy šíří OSN. Generální
tajemník Ban Ki-Moon, výrazně ustaranější generální sekretář Rámcové úmluvy OSN
o změnách klimatu Yvo de Boer – UNDP, UNEP, IEA občas vydají dílčí studie o
tom, jak se vážnost situace zhoršuje.

Prezident Obama má doma hodně těžkou
pozici. Senátory obvykle globální problémy vůbec nezajímají, natož historický
dluh Spojených států vůči ostatním, rozvojovým zemím, kterým Amerika zabrala
prostor v atmosféře a teď po nich (čti po Číně) chce, aby se vzdaly uhlí a
ropy ve svém hospodářském rozvoji. Aby americký klimatický zákon prošel vůbec
do jednání, muselo by jej podpořit 60 Senátorů ze 100, tj. nejen všichni
Demokraté, ale i část Republikánů. V demokratičtější Sněmovně prošel tak
tak. Mírová cena Obamovi – když nic jiného – zpevnila pod nohama domácí půdu: "Ano, klimatické změny jsou vážný problém, Senát to chápe a neblokuje
svým rozhodnutím globální dohodu," to bychom ideálně potřebovali slyšet. Výzvy a apely z OSN americký Senát zřejmě příliš nedojímají, ale co to zkusit přes Nobelův výbor? V této hře s planetou a životem na zemi je v banku až příliš, než aby některé trumfy zůstaly nevytažené.