Stávající nabídka Unie činí minus 20% emisí skleníkových plynů v následující dekádě oproti r. 1990 [1] a obsahuje příslib zvýšení na minus 30%, když se vyspělé státy zavážou ke srovnatelnému snížení a adekvátně přispějí rozvojové země. Evropská rada hlav států, která ve čtvrtek a v pátek v Bruselu jednala, na tom nic nezměnila. Zato ovšem zato potvrdila, že Evropa vede ve snahách o boj s klimatickými změnami („is at the forefront of efforts“). Když se podíváme na reálná data, je to absurdní tvrzení.
Předně, cíl 20%, resp. 30% vyhlásila Evropa poprvé na jaře 2007, formální potvrzení přišlo v prosinci 2008. Od té doby se cíl nezměnil, naopak přibyly výše zmíněné podmínky. Dodnes nejsou přesně definovány – například, jak by měla americká administrativa dosáhnout srovnatelného snížení při současném příslibu snížení -3%, který závisí na umíněném Senátu, stačí že se rozvojové země jako Brazílie či Jižní Afrika zavázaly snížit emise o více než 30% [2]. Evropskou nabídku už mezitím překonali nejen šampióni jako Norsko (-40%), ale i někdejší velmi problematické Japonsko (stačila výměna vlády a pokočilo z -8% na -25%). Nejde o trumfování čísel, ale o vědu – ta v roce 2007 řekla vyspělým státům -25-40% ve zprávě Panelu IPCC při scénáři 2°C (tedy 50% šance na nepřekročení bodu „překmitu“), novější vědecké zprávy se spíš blíží k horní hranici tohoto rozmezí. To by bylo k lesklému obalu evropské nabídky.
Teď si ho balíček rozbalme a představme si třeba dort. Polovička dortu (-10,7% emisí) je už snědená, to je pokles emisí způsobený do velké míry popřevratovým poklesem výroby ve východní Evropě. [3] Pak tu máme využívání externích kreditů z Mechanismu čistého rozvoje (tj. snížení emisí oproti „by bývalo“, nejčastěji v Číně a Indii) – to z dortu ukrajuje, dle energeticko-klimatického balíčku, nejméně polovinu (cca -5%). Zbývá nám, že se doma, v evropských elektrárnách a teplárnách, v evropském letectví a na dálnicích prokazatelně sníží minus 4% v následujících deseti letech. Trochu technicky, ale zato celkem věrohodně to popisuje EEA. To tedy nevypadá jako energetická revoluce.
Teď se podívejme, z čeho je dort upečen – nechutná to moc sladce. Z II. do III. období Emisní obchodovacím systému v EU (mění se v roce 2013) lze poměrně volně přesouvat ušetřené povolenky, tzv. si je uložit do banku. Dnes už víme, že evropské emise díky ekonomické recesi meziročně poklesly (a podnikům tedy zbyly povolenky). Existuje ještě jedna drobná, lehce variabilní ingredience jménem horký vzduch, jejíž vysvětlení vydá na další článek. Kombinace těchto tří přísad může znamenat, že se reálně v Evropě během příštích deseti let nesníží vůbec nic. Přístupně to dokumentuje zpráva britské organizace Sandbag. Takový zákusek opravdu nechutná dobře.
A jakoby to nestačilo, tento okousaný a kyselý dort je ještě drahý. Respektive je to takhle, makroekonomické analýzy ukazují, že by se v rámci EU 27 mohlo přejít na -30% domácího (!) snížení, a to za stejných, nebo dokonce nižších nákladů než kolik se počítalo, že bude -20% dort stát. Přehledně o tom píše celkem prestižní britská E3G. To už opravdu zůstává rozum stát. (A to jsem vynechala kreativní účetní započívání propadů z lesů, které s emisemi také umí dělat divy.)
V nedávné studii Stokholmského environmentální institutu se také píše o tom, že je technologicky reálné snížit o 40% na domácí evropské půdě a do 2050 Evropu téměř dekarbonizovat. Stálo by to sice dost peněz, ale pořád zlomek toho, co by znamenalo nevratná klimatická katastrofa. Evropa má ale například značné rezervy v masivním dotování fosilních paliv z veřejných zdrojů.
Ale abych Unii pořád nehaněla jako celek. Britský premiér Brown, Nizozemci i Slovinci volají po -30%. Na včerejší Evropské radě to prý ale z taktický důvodů zablokovala kancléřka Merkelová. Svou roli sehrál i věčný potížista a kverulant Polsko, reprezentované Tuskem. Potvrdit se to bohužel nedá, protože Rady, zvláště ty nejvyšší Evropské, jednají za zavřenými dveřmi a obvykle se svůj výsledek snaží mediálně prodat jako úspěch.
Dva a půl roku čekám na to, co je evidentně v mém ekonomickém, ekologickém, bezpečnostním, ale hlavně lidském zájmu. A troufám si tvrdit, že je to i v zájmu nás všech jako Evropanů. Náš zastupitelský orgán, Evropský parlament, nedávno přijal nezávaznou rezoluci volající po 40% snížení. Bez vyššího evropského závazku se ani Kodaň nikam nepohne. Ptám se tedy znovu, v kohož zájmu tu jednáš, Unie?
[1] Tento příspěvek nevyužívá různých kreativních triků – procentuální cíle se vztahují k střednědobým závazkům, tj. do roku 2020, měřeno oproti roku 1990.
[2] Tady jde o jinou referenční úroveň – cíle rozvojových států jsou odklonem od business-as-usual, předpokládaného nárůstu emisí, kdyby nebyla uplatněna žádná klimatická opatření.
[3] To je v pořádku, leč můžeme spekulovat, jak se na snížení 90. let státy samy přičinily. Emise USA jsou dnes například na +20% oproti roku 1990, proto se USA snaží hrát na rok 2005.