Zklamání je převažující pocit, který si z Kodaně odvezli jak jednotliví vyjednavači a úředníci, včetně nejvyšších politiků, tak také nevládní organizace. Konference byla pro milióny lidí na všech kontinentech obrovskou nadějí a symbolem, k níž upínali své osobní i profesní ambice. Pro nevládky měla doručit „FAB deal“ – spravedlivou (Fair), efektivní (Ambitious) a závaznou (Binding) dohodu, ale nesplnila ani jedno z toho. Malým ostrovním státům měla zajistit zachování jejich domovů. Africe měla zajistit právo na přežití. Číně měla přinést přístup k právům k nejnovějším eko-technologiím. Evropě přístup na nové trhy prostřednictvím uhlíkového obchodování. Indii, Bangladéši a nechudším státům světa peníze na adaptace – zajištění pitné vody v situaci odtávajících himalájských ledovců či postupujícího sucha, či záchranu obyvatel pobřežních a deltových oblastí ohrožených stoupající hladinou. Baracku Obamovi další munici pro boj za klimatický zákon v Kongresu. Brazílii či Indonésii kompenzace za zastavení odlesňování. Nikdo de facto ani de iure nedostal, co požadoval / potřeboval.
Co dohoda nepřinesla?
Kodaňský souhlas není efektivní primárně z důvodu, že vyspělé státy se nezhostily své odpovědnosti – nedostatek politické vůle zabránil dohodě o cílech snižování emisí v druhém období Kjótského protokolu, které by stanovilo závazky pro vyspělé státy (vyjma USA). Jediným aspirativním cílem zůstává reference k nárustu globální teploty o 2°C, což ale není žádná novinka – minimálně od podzimní G20 v Pittsburgu. Bez konkrétních středně a dlouhodobých, pro vyspělé i nejdůležitější rozvojové země, jsou 2 stupně, předpokládající vyvrcholení emisí už (!) mezi 2015-2017, plácnutím do vody. Uvidíme ale na konci ledna, do kdy by státy, jak rozvinuté, tak rozvojové, měly své mitigační cíle a aktivity dodat k příloze Souhlasu. Trochu pochybnosti se dere v tom, že Souhlas neobsahuje ani větu o tom, co se stane, když státy lednový deadline jaksi „opomenou“. Třeba ale překvapí 🙂
Nejtristněji dopadl požadavek závaznosti. Přestože pragmaticky se dalo očekávat maximálně rozhodnutí konference stran (tedy nejvyššího rozhodovacího orgánu Rámcové úmluvy UNFCCC), výsledkem je sice takové rozhodnutí, které ovšem nic nepotvrzuje, ani neschvaluje, ale jen „bere na vědomí“ (takes note of). Tato formulace se do textu dostala v závěrečných hodinách summitu, kdy se ukázala, že konsenzuální schválení deklarace neprojde. Jeden komentátor na The Independent srovnal závaznost Kodaňské úmluvy s významem autobusové jízdenky.
Výsledný Kodaňský souhlas představuje něco, co by se dalo označit za „nejmenší společný jmenovatel kruhu přátel Obamy“. Fakt, že výsledný Souhlas byl upečen za zavřenými dveřmi mezi USA, Čínou, Brazílií, Indií a Jižní Afrikou, je dokladem (a) nové rovnováhy sil v multipolárním světěm, (b) neefektivnosti rozhodování a nepřítomnosti jakékoliv facilitace či conflict-resolution v rámci OSN. Ostatních 187 zemí bylo postaveno před hotový dokument po pěti hodinách čekání, dostali hodinu na zvážení, zda se připojí, nebo ne, ve chvíli, kdy Air Force One už startovalo na cestu domů. Není divu, že Morales s Chavezem, latinští socialisté, pronesli plamenné projevy proti „americkému imperialismu“ a k dohodě se s pár dalšími nepřipojily.
Bezprostředně poté se rozpoutalo obviňování, kdo může za neúspěch Kodaňských jednání. Novinář Mark Lynas na Guardianu ukázal na Čínu. To ale není tak úplně přesné. Čína si za své taktizování a zřejmě také nedostatečnou snahu snižovat emise jistě zaslouží kritiku. Ale nejenom. Neméně za neúspěchem stojí chování USA s vyjednavači Sternem, Pershingem, Clintonovou a konečně i Obamou, kteří si v Kodani počínali jako „slon v porcelánu“, aniž by něco důvěryhodně nabídli – vždyť ani neřekli, kolik do „jejich“ 100 miliardového fondu přispějí! Obdobný díl viny nese na bedrech dánské předsednictví, kde došlo těsně před Kodaní k mocenské rošádě, jež vytěsnila zkušenou a relativně citlivou Connie Hedegaardovou (a jejího kolegu Tomase Beckera) od hlavního kormidla a otěže svěřila arogantnímu premiéru Rassmusenovi, který jakoby dělal vše proto, aby zničil i zbytky důvěry mezi vyjednavacími stranami. Svoji vinu nese i celá Evropská unie, která v cílové rovince zůstala paralyzována, neschopna akce, nesmyslně trvala na požadavku jediné dohody jako výstupu a kterou v závěru reprezentovali jen výkřiky draků Milibanda a Sarkozyho. A samozřejmě takoví notoričtí fosilové jako Kanada a další. Ale v zásadě tyto obviňovací hry ničemu nenapomáhají, vina je kolektivní.
Vědělo se, že Kodaň bude výzva i pro mezinárodní vztahy – namísto handrkovací realpolitik bylo třeba mnohem více spolupráce, empatie a idealismu. Jenom tak je totiž možné dojít k dohodě, která bude spravedlivá – tedy ponechá rozvojovému světu právo alespoň udržet stávající emise na hlavu a drasticky sníži emise na hlavu ve světě rozvinutém. Ukázalo se, že tak zralá mezinárodní diplomacie, respektive rozvinutý svět ještě není. Kodaň je v tomto ohledu ovšem výbornou lekcí, že taktizování, dohody za zavřenými dveřmi, zastrašování a silová hra, a navíc i vykázání občanské společnosti ven, nepřináší v 21. století ovoce.
Co přinesla Kodaň dobrého?
Tolik ke zklamání. Z Kodaně si ale odnáším taky pozitivní zkušenosti. Zaprvé – bezprecedentní mobilizace občanské společnosti, jak v průběhu roku 2009, tak přímo v Kodani a po celém světě (krátké klipy tu). Ty tisíce a milióny lidí, kteří vešli do ulic, či se projevovali v konferenčním centru, ta neuvěřitelná energie, spojující a motivující zároveň, ta síla a tlak, který dokázali ty tisíce nadšenců, aktivistů a dobrovolníků vyvinout – to bylo naprosto jedinečné a vypovídá to cosi o poptávce obyčejných, tj. nepolitických lidí. Nejvíce mě asi zaujala nenápadný stánek jakési indické nevládky, která rozdávala plakáty a nálepky s Ghándím, které sice nevypadají tak profesionálně jako ty z dílny Oxfamu či WWF, ale o to jsou autentičtější. Říkají jednoduché: „Only Need not Greed“ (Jen potřebu, ne nenažranost).
Dalším pozitivní dojem, který si odnáším z Kodaně (ale který jsem pociťovala už dlouho předtím), je obrovská emancipace rozvojových zemí. Být občanem či úředníkem nejchudší země třeba z Afriky, být obyvatelem ostrovního státu, být Indem s jejich tisíciletou nenásilnou moudrostí, naplivu snad chytrákům z vyspělého světa do obličeje. Desítky rozvojových zemí, které v Kodani vyjednávaly o vlastním přežití, ale přistupovaly k jednání nesmírně konstruktivně, podávaly zajímavé návrhy, některé se závazaly i k uhlíkové neutralitě či vzdaly nároku na mezinárodní klimatické finance, přestože byli vystaveni obrovskému tlaku či šikaně jak ze strany třeba EU, tak i Číny. Tuvalu, Maledivy, Jižní Afrika, Brazílie, abych jmenovala některé „morální hrdiny“.
Kdybychom hodnotili snahu, a nikoliv výsledek, případně byli diplomatičtí, tak jak to má v popisu práce OSN, je Kodaň prvním zásadním krokem, kdy se sešli téměř všichni lídři světa, kdy se klimatické změny potvrdily jako přední téma globální politiky, kdy se ukázalo, že rozvinutý svět už nemůže dále diktovat podmínky zbytku světa. Už v únoru by tedy měly být na stole závazky vyspělých států a akce rozvojových zemí, v květnu je standardní setkání podpůrných orgánů Úmluvy. Jednání pokračují, „a FAB deal“ musí být přijat napřesrok v Mexiku. Na půdě OSN, nikoliv na omezeném fóru vyvolených hráčů, kteří podepíší ortel nad ostatními. Ve vzduchu sice zůstává řada otazníků, zejména v americkém Senátu; visí tu hrozba opakování vyjednávání ve WTO a krach Doha, ovšem „real deal“ je ale stále ekonomicky i technologicky možný. Každý rok zpoždění stojí podle IEA 500 miliard dolarů. Na jednání by tentokrát měly státy přijet v dobré víře a s dobrými úmysly (good will a good faith) – klimatické změny se týkají nás všech, dopady a klimatickou destabilizací budeme trpět všichni, zejména naše děti.
Osobní zodpovědnost jako posun dál
Novoroční vzkaz, které na titulní stránce ukazuje UNFCCC, je nanejvýš přesný „window of opportunity is not getting wider“. Jeho poselství je asi takové: Ač je ještě čas to změnit, rychlostí utrženého výtahu se blížíme k „tipping point“ (bodu překmitu), za kterým se klimatický systém nenávratně rozkolísá, nastartují se pozitivní vazby a biosférickou podporu života na Zemi už nikdo nedá do původního stavu. Kodaňská konference, stejně jako i finanční krize krátce předtím, vnášejí zásadní otázníky do současné ekonomicko-politického uspořádání. A já je mimo jiné také chápu jako střet antropocentrického a ekocentrického vidění světa. Zatímco to první, hluboce zakořeněné v západní civilizaci, předkládá člověka jako měřítko všech hodnot, lineární, nespoutaný ekonomický růst založený na levných zdrojích drancovaných z přírodního prostředí, uctívá hodnoty dravosti, akumulace a vlastnictví, rozhoduje se netransparentně na centralizované státní či nadnárodní korporátní úrovni, často mužskou většinou. Bezmezně věří v technologický pokrok jako spásu, vede k zadlužování budoucích generací. Ekocentrický pohled chápe člověka jen jako jednoho z rovných obyvatelů Země, vedle rostlin, zvířat, ale i třeba hor a vod, štěstí nehledá v materiálním nadbytku, ale v duchovním růstu, a inherentně vede k hodnotám pokory, úcty a spolupráce, rozhodování na co nejnižší úrovni, kde komunita má přímo možnost kontrolovat své zástupce, rovné příležitosti mají i ženy, ctí se mezigenerační spravedlnost. Příliš idealistické či naivní? Ale zbývá nám snad něco lepšího?
Jak na Kodaň reaguji osobně já? Beru si dobu na rozmyšlenou, v mezidobí se ale budu věnovat budování materiálové nezávislosti. Nejlepší bio roste na vlastní zahradě, cesta, jak se připravit na stoupající ceny ropy a plynu, vede k alternativním zdrojům a postupnému odvykání automobilové závislosti (naštěstí jsem jí dosud moc nepropadla), zajištění vlastních odpadů, ale také hledání smysluplného práce, která nechá dost prostoru pro osobní rozvoj (opravdu potřebujeme všichni pracovat 8 hodin denně?), či odbourávání nadbytečné chamtivosti a hledání alternativ k „made in china“. Jako spotřebitelé máme možnost volby, a to zejména volby nenakupovat. Kde není poptávka, není ani nabídka. A jako voliči máme možnost dobře uvážit, koho si v Parlamentu zaměstnáme, a pak možnost sledovat jejich počínání. A není zas až tak obtížné se s našimi „zaměstnanci“ občas potkat tváří v tváři, či alespoň virtuálně a oznámit jim, co si myslíme.
Tímto tedy nemůžu zaručit, že se charakter blogových příspěvků mírně nepromění v závislosti, kde a jak skončím. Duch ale zůstane stejný…
Za dočtení až sem děkuji. Pokud byste ho snad neměli dost, tu jsou zajímavé anglické komentáře z Kodaně:
http://www.guardian.co.uk/commentisfree/cif-green/2009/dec/28/copenhagen-denmark-china
http://www.guardian.co.uk/commentisfree/2009/dec/21/copenhagen-failure-us-senate-vested-interests
http://www.project-syndicate.org/commentary/sachs160