Reklama
 
Blog | Kateřina Husová

Boj o Šumavu aneb proč jsem jela a co jsem viděla

Když jsem ve večerním rozhlase zaslechla, jak ředitel Stráský horuje o boji s kůrovcem a jak je potřeba ihned ho zničit, nebo zničí on nás, bylo jasné, že musím jet. Tlak se stupňuje. V tomhle sporu už vůbec nejde o kůrovce. Spíš o to, jestli Šumava zůstane národním parkem, a tedy územím divočiny, posledním hájemstvím ohrožených druhů (za všechny třeba tetřívka, datlíka, nebo rysa), územím, kde člověk bude pokorným hostem a tichým pozorovatelem. Nebo o to, jestli to bude jen hospodářský les, s lanovkami do Rakouska, dálnicemi pro cyklisty a offroady a pozemky pro luxusní apartmány a vily kmotrů. A také jestli bude platit právo a domluvená pravidla, nebo jestli se tu budou dělat zásahy nelegální, zásahy na objednávku, zásahy nevratné.

Vstáváme před pátou. Lidi z celé republiky, asi víc z Moravy než z Čech, taky Slováci dorazili. Se svítáním mažeme přes Modravu kolem potoka k přístupové cestě do lesa. Sotva dojdeme na naše stanoviště, už začínají najíždět. Nejdřív známá dodávka plná Rumunů, už nás s pobaveným úsměvem zdraví, ví, kdo jsme zač. Túrují pily, plní kanystry, jdou kácet a odkorňovat na druhou stranu. Projede pár aut odkorňovačů – za jeden oloupanej strom prý berou dva tisíce. Pak konvoj asi 10 aut…jsou různě plná, jedou strážci, možná i policajti a taky pily, hodně pil. Za chvíli šest kácečů vchází do lesa. Pohotovost!!! Asi ty pily nenesou zbytečně.

Území dnešního popravování je vymezeno (později se ukáže, že není jediné). Je to území kousek nad Modravským potokem, v části, která je už několik let bezzásahová, s biotopy divočiny. Pokosit jeden strom trvá pár minut, pak už jen tupé, měkké žuchnutí – má to za sebou. V tomhle území dnes padají i zdravé stromy. Ještě stihnou asi tři čtyři další, než dorazí naše hlídky. Pro kácení nad potokem není udělená výjimka, kůrovce prý zlikvidovalo i chladné a vlhké počasí posledních dnů a tohle mini-popraviště uprostřed lesa těžko nějakou „kalamitu“ zastaví. Ke kácení tady není legální a není k němu ani biologický, ani jiný racionální důvod. Rozjet čtyři motorovky uprostřed ranní, probouzející se šumavské divočiny – to je hřích proti přírodě, ale také přehlídka lidské nabubřelosti.

Reklama

Kluci úspěšně blokují. Miro vběhl na popraviště, chce vidět tu popravu zblízka. Těžba ustává. Pak ho zajišťují a vlečou ven, za hranice popraviště. Teď blokuje Tom. Možná na hodinu dvě se zadařilo – motorovky „jen“ odkorňují. Policajti přivolávají posily – silnější kalibr, zásahovku. Zajišťují i Toma. Kroutí ruce v zápěstí, dusí ho, nasazují pouta, nasazují chvaty. V zájmu jeho bezpečnosti přece. Odpoledne to stejné zásahovka aplikuje i na Katku. Je jich hodně, jsou vycvičení, mají vysílačky a černé brýle a rukavice. Mají sílu, moc a převahu – ovšem jen fyzickou.

Co udělali aktivisti tak strašného? Sedli si pod strom? Měli rádi divočinu? Chtěli zastavit nervy drásající zvuk motorových pil? Vyjádřili svůj občanský názor, že příroda se má chránit a zákony respektovat? Zda-li pak se v Česku trestají i jiné nepravosti takto tvrdě a nekompromisně jako přestupek narušení těžebního prostoru?

Proto se ptám, pane Stráský a spol.: jaké zadání máte splnit a komu jste co slíbil?

PS. Bojovníci na Šumavě pořád potřebují posily – hlašte se do Brna u Petry Švambergové, 737318535.